NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Problémem předchozího, 3 roky starého alba amerických HOWL se jevila být sázka na neotesaný zvuk, což mělo paradoxně být jeho předností. Tehdy kvarteto se na „Full Of Hell“ prezentovalo skutečně nelítostnou metalovou hudbou, která však i tak, zatím jen trochu nesměle, dokázala předvést i trochu jinou podobu této kapely. Podobu, ve které je místo pro zvolnění, zpřehlednění té mocné kytarové koule, aniž by přitom bylo jakkoliv nutné korigovat svoje choutky znít zatraceně tvrdě a heavy.
Právě takovéto pocity přesně navozuje letošní novinka „Bloodlines“. HOWL, nyní působící jako pětice holdující zlatavému moku, čímž se pochopitelně nijak nevymykají z řadu (nejen) severoamerických klackovitých partiček, kterým není nic svaté, vypadají v současnosti mnohem více, než kdy předtím, že mají své věci plně pod kontrolou.
Masivní kytarový zvuk podpořený energickými bicími, jenž prostřednictvím skladby „Attrition“ celou sbírku otevírá, dává jasně na srozuměnou, že tady a teď se budou hlavně ctít jasná pravidla. HOWL se ani na svém třetím albu nepouštějí do nepředvídatelných dobrodružství, je jim totiž více než dobře v revíru jim určeném. To se pozná okamžitě, jakmile se celý ten pulzující metalový mechanismus rozjede na plné obrátky.
Trumfy se pokládají na stůl hned vzápětí. Žádné čekání na ten správný okamžik, žádné taktizování. Po úvodním protažení kostí se totiž hned následující „Midnight Eyes“ vytasí s notně životaschopnou vizí moderně znějícího archaického kytarového drhnutí. Svižnější začátek je jen předzvěstí válcujícího středního tempa v závěru, které v kooperaci s vokálem někde na pomezí growlingu a opileckého sténání působí jako rána přímo na solar.
Melodické a sólující kytary, jež se postupně začínají ozývat v dalším průběhu, jsou sice důsledně drženy v patřičných mezích, ale právě tato přísná regulace dává vyniknout jejich skutečně účelným vstupům. V kombinaci s hřmotnými rytmickými strunami tak vzniká na první poslech trochu nenápadná a možná i lehce nezáživná směs, ale v konečném výsledku pořádně zlověstná a atmosférická záležitost.
Skutečně, několik prvotních poslechů „Bloodlines“ dokázalo sice poodkrýt svoje kvality, ale na víc, než jen pocit další slušně odvedené práce to nevydalo. Postupné odhalování nuancí masivního a vrstevnatého kytarového soundu však ukázalo devízy současných HOWL takříkajíc v celé své brutální kráse. Těžko říct, jak by celá nahrávka dopadla bez svého zdařilého zvukového provedení, což je právě oproti předchůdci značný skok vpřed, ale stále tady je i desítka nekompromisních songů, spolehlivě fungujících samých o sobě.
Na této nahrávce nehledejte nic neotřelého, natož revolučního. I ona vícekrát zmiňovaná produkce je výsledkem několika jednoduchých fíglů a především pečlivého přístupu. Třetí album HOWL je hlavně nesmlouvavou kolekcí současného metalu, který při svém běhu vpřed neustále hledí do minulosti. Z té si sice bere to podstatné, avšak vše ostatní plně zapadá do současného kontextu. Moc dobrá práce!
Oproti neurvalému předchůdci zpřehledněná nahrávka však neznamená úbytek nasazení a energie. Právě naopak!
8 / 10
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.